Uživatelé Beey mají v novinářské branži hojné zastoupení. Patří k nim i redaktorka Seznam zpráv Radka Wallerová, která Beey používá na přepisy rozhovorů. V žurnalistice se pohybuje již dlouho. Prozradila nám, kdy se poprvé setkala s naším současným prezidentem i co tenkrát pil, jak se novinařina za poslední roky proměnila nebo co ji na této práci vůbec nebaví.
Doporučila byste svým dětem studium žurnalistiky?
Výběr profese nechávám na nich, ale jeden rád poradí, když se zeptají, samozřejmě. Můj nejstarší syn se zeptal a teď žurnalistiku studuje. Ačkoliv původně studoval marketingovou komunikaci a PR, po třech letech se přesunul na jiný obor.
Nepochybně v tom hrálo roli, že se odmalička pohyboval v prostředí, kde se o médiích mluvilo a média se řešila. Krom toho vidí, že mě moje práce baví a snad si i myslí, že má trochu smysl – to si myslím taky. Nechtěla jsem ho od studia žurnalistiky odradit, protože si myslím, že je to důležitá profese, ale snažila jsem se mu popsat, jak se ten obor pořád mění a vyvíjí a že prosadit se může být těžší než dříve.
Jak to tedy vidíte s budoucností žurnalistiky?
Asi bude vycházet ze změn, které už se dějí a na ty se dá podívat z několika rovin, zmíním alespoň některé.
Před třiceti lety jsme znali jen tištěná média. Teď už v mnoha ohledech hraje roli on-line, který je díky stále dostupnějším datům po ruce kdekoliv a je logicky aktuálnější, navíc pracuje nejen s fotkami, ale i s audiem a videem. Bohužel si čtenáři zvykli, že co je na webu, je zadarmo a média teď obtížně hledají cestu, jak tento obsah zpoplatnit, a přitom neodradit čtenáře, aby na něm mohla začít více vydělávat. Pro mediální domy je to o to důležitější, když prodej tištěných médií až na výjimky klesá.
Navíc se kvůli internetu změnil způsob šíření informací jako takových. Zatímco dříve si lidé prostě koupili svůj oblíbený titul, dneska se k nim obsah toho, co je na webu, často dostává přes sociální sítě – přes to, co někdo nasdílí, co si sami vyhledají a podobně. Málokdo si sedne k počítači a otevře si web nějakého média, které by si přečetl jako papír, snad s výjimkou vyloženě zpravodajských webů, a i tam si člověk vybírá co bude číst – to vede k boji o čtenářskou pozornost, titulky a fotky musí chytnout na první dobrou, a proto jsou často přestřelené nebo zkreslující.
Mění se i novináři – na jedné straně jsou výrazné osobnosti, které dávno nejen píší, ale točí i podcasty a videa, jsou aktivní na sítích a vlastně sami sebe tak trochu neustále propagují. Na straně druhé pak v redakcích pracují řadoví redaktoři za peníze, které vážně nejsou nic moc, a přitom jsou pod časovým tlakem, který se k tempu, v jakém se pracovalo před pár desítkami let, nedá přirovnat.
Jaké nástroje vám usnadňují práci a jak se v průběhu let měnily?
Ono jich zase tolik není, ale velké stolní počítače se změnily na lehké notebooky, první hloupé mobily na ty chytré, které už plně nahradí diktafony a dá se s nimi i fotit nebo něco natočit, když je to potřeba. Obecně mnohem více používáme techniku a různé aplikace, což odpovídá vývoji ve společnosti. Teď mě třeba nadchla aplikace Beey na přepis mluveného slova.
A byla jste s přepisem spokojená? Jak a kdy konkrétně Beey používáte?
Baví mě dělat rozhovory a hrozně moc mě je nebaví přepisovat . To mají všichni novináři podobné – neradi posloucháme svůj hlas, navíc přepis trvá mnohem déle, než rozhovor nabrat a je to rozhodně ta nejméně záživná součást novinářské práce, alespoň pro mě. Někteří kolegové, kteří se specializují na dlouhé rozhovory, si je nechávají přepisovat od někoho třetího, což je ale zase časově náročné a musíte za to samozřejmě zaplatit.
K Beey jsem přistupovala s lehkou nedůvěrou, znělo to až příliš dobře. Jako první jsem si nechala přepsat velký rozhovor se zdravotní sestrou, který jsem si nahrála přímo během telefonování – kvůli autenticitě je lepší dělat rozhovory na živo, ale tentokrát to kvůli covidu jinak nešlo.
Začátek přepisu mě zarazil, ale pak už to bylo v podstatě bez potíží a skutečně se z toho dal editováním vytvořit rozhovor úplně stejně, jako kdybych si záznam slovo od slova přepsala sama. A ten divný začátek? Beey trochu zazmatkoval při přepisu úvodní rozpačité a trochu huhlavé komunikace, což chápu a nedivím se. Celkově je to pro nás novináře výborný pomocník a už mě ani nenapadne trávit čas přepisem rozhovorů, když mi to automat může v dobré kvalitě přepsat za pár minut a za pár korun.
Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Asi různorodost. Nedovedla bych sedět někde za přepážkou na úřadě, zároveň ale nejsem velký dobrodruh, tohle je pro mě tak akorát. Vyhovuje mi, že se i díky své práci pořád něco dozvídám, zároveň mě baví dávat věci do souvislostí a hledat v nich případné nesrovnalosti.
V rámci médií jsem už dělala různé věci – pracovala jsem v deníkovém zpravodajství jako redaktor i editor, měla jsem na starosti přílohy věnované zdraví, bydlení nebo moderním technologiím, psala jsem pro časopisy a posledních několik let jsem ve velkém vydavatelství měla na starosti část lifestyle webů jako autor, editor i jako traffic manager, který hlídá čtenost, sleduje trendy a pracuje s různými daty. To mě hodně bavilo, a navíc se to dalo lépe než práce v deníku skloubit s rodinou. Teď pracuji na Seznamu, částečně jako editor diskusí, a to je taky velká škola, a částečně píšu do zpravodajství, hlavně o mýtech a dezinformacích.
Chtěla jste být novinářkou už jako dítě nebo proč jste si vlastně tento obor vybrala?
Už na základní škole jsem chodila na novinářský kroužek, na gymnáziu to trochu usnulo, ale když jsem přemýšlela kam na vysokou školu, děsilo mě, že si budu muset vybrat jeden obor – přišlo mi to poněkud svazující. I tak jsem si podala víc přihlášek, ale naštěstí jsem se na tu žurnalistiku dostala. Hodně se mi ulevilo už jen proto, že jsem se díky tomu dostala do Prahy, což jsem taky chtěla.
Jakým tématům se ve své práci nejraději věnujete?
Dlouhodobě je to především zdraví a zdravotnictví, školství a sociální témata, protože mě to zajímá. Ke zdravotnictví jsem se přitom dostala náhodou – ještě během vysoké školy jsme se s kamarády v hospodě rozhodli, že už si najdeme práci v oboru a někam zavoláme nebo zajdeme. Já zavolala do Lidovek a oni mě hned vzali, protože jim zrovna redaktorka zabývající se zdravotnictvím odešla. Do měsíce jsem dělala rozhovor s ministrem – ne snad, že bych byla tak dobrá, ale nebyli lidi. Dneska už by to tak snadno nešlo.
Měla jste někdy zadání, které vás opravdu nebavilo?
Vždycky si dělám legraci, že až něco zkazím, pošlou mě za trest editovat do rubriky sport. Ale možná bych tam nebyla tak ztracená jako tenkrát, když jsem v domácím oddělení jednoho deníku musela za nemocného kolegu jít na zasedání ministrů obrany Evropské unie nebo nějaké podobné jednání v oblasti, kterou jsem vůbec nesledovala a měla jsem o ní jen dost povšechné povědomí. Tehdy jsem měla pocit, že nemluví anglicky, ale klingonsky a psalo se mi to dost těžce. Jinak ale mám štěstí, že už roky si témata hledám a vybírám sama.
Výjimkou bývaly různé deníkové služby, kdy jsme si třeba v rámci předvolebních kampaní rozdělili různé strany a popsali jejich víkendové akce. Političtí reportéři si logicky vybrali ty hlavní, zatímco na nás, co jsme se běžně věnovali jiným tématům, zbyly ty méně zajímavé a bez šancí na úspěch.
V květnu 2010 na mě vyšel předseda Strany práv občanů Miloš Zeman, který plul parníkem po Vltavě do trojské zoo, kde měl adoptovat nějaké zvíře. Polozapomenutý Zeman pokuřoval v podpalubí a u Becherovky – fakt ji tam pil – poučoval všechny kolem. Tehdy by mě fakt nenapadlo, kam to ještě dotáhne.